Uviděl jsem ho ve vlaku Blue Line, dvě sedadla od konce vagónu. Bunda zapnutá až ke krku, boty ošoupané a téměř se rozpadaly. Na tváři neměl jen únavu — byla to tíha života, která se hromadí roky. Ale moji pozornost neupoutal on. Bylo to to, co držel v náručí. V jeho ohnuté ruce leželo maličké kotě — nebylo mu víc než pár týdnů. Svinulo se do klubíčka, jako by přesně tam mělo být: v bezpečí, chráněné. Muž ho držel s takovou něhou, jako by bylo z křehkého papíru a nesplněných snů. Kotě spalo, tlapky pod bradou, hlasitě přede — tak hlasitě, že přehlušovalo hukot vlaku. Ostatní cestující si ničeho nevšimli. Přesedl jsem si blíž, naproti němu, a tiše se zeptal: — Je tvoje? Podíval se na kotě a koutky úst mu lehce zacukaly: — Ne. Ona si našla mě. Vyprávěl mi, jak ji před třemi nocemi našel v uličce za pekárnou. Mokrý, třesoucí se uzlíček, který tiše mňoukal. Dal jí poslední kousek svého sendviče a zabalil ji do svého jediného suchého šálu. — Myslel jsem, že jí dám jen jednu teplou noc, — přiznal se. — Ale ona neodešla. Nevydržel jsem a zeptal se: — A kam ji teď neseš? — Na lepší místo, — odpověděl. — Na lavičce u šest. a Maple jsem našel vzkaz. Někdo slíbil pomoct, když ji přinesu živou. Vzkaz? Byl jsem překvapen. Sáhl do kapsy a vytáhl složený ubrousek. Modrou propiskou tam stálo: „Jmenuje se Mina. Prosím, nenechávejte ji. Pokud ji najdete — vraťte ji domů.“ Na druhé straně bylo telefonní číslo. Ale co mě zasáhlo úplně nejvíc?
Co mě zasáhlo úplně nejvíc, bylo to, jak ten muž o té malé kočičce mluvil. Měl v očích něco, co jsem u něj nikdy předtím neviděl — možná lásku, možná zoufalství, možná jen touhu po něčem, co by mu v životě dalo trochu naděje.
— A co když se ti to nepovede? — zeptal jsem se opatrně. Zněl jsem skoro jako někdo, kdo se obává, že ten muž bude zklamaný.
Muž se na mě podíval a na jeho tváři se objevil jemný úsměv.
— Kdybych ji nechal tam, kde jsem ji našel, co by se stalo? Možná by už teď nebyla tady, možná by se nikdy nevydala na cestu, kterou jsem jí dal. Ale rozhodl jsem se. Možná je to její šance, stejně jako to byla moje. A já už si na šance věřím.
Chvíli jsme mlčeli. Kotě spalo v jeho náručí, neuvěřitelně klidné. Představoval jsem si, co všechno se děje v životě těch, kteří se setkávají na okraji světa, jako ten muž a kočička. A jak všechno, co na první pohled vypadá jako náhoda, může být nakonec plán.
Vlak zastavil na další stanici, a muž vstal, stále držíc kotě v náručí, jakoby ji chtěl ochránit před vším. Lidé kolem nás dál žili své vlastní životy, jako by nic zvláštního neviděli. Ale já jsem věděl, že to bylo něco víc. Něco, co mělo svůj význam.
Muž se na mě naposledy podíval a řekl:
— Jsem si jistý, že všechno dopadne dobře.
A pak odešel. Na lavičku u šesté a Maple, kde čekal vzkaz. Možná to byla jen maličkost v obrovském světě, ale pro něj i pro kočičku to bylo něco, co jim dalo naději.
A možná, kdo ví, taky mě.
