I v dnešní době volnějších mravů mezi námi existuje spousta lidí, kteří neberou manželství na lehkou váhu. Pro někoho může sňatek znamenat výhodu v oblasti úředních záležitostí, někdo se těší na svatbu, ale většina lidí si uvědomuje emocionální, morální a hlavně dlouhodobý (dokud nás smrt nerozdělí) závazek, který je třeba ctít. A proto se do něj nehrnout bezhlavě. Co bychom jako pár měli mít za sebou, než si řekneme „ano“?
Velká hádka. I když jsme třeba jeden z těch párů, který se „nikdy nehádá“, jednou to přijde. A je lepší, když víme, jak na tom s partnerem jsme, jestli hrajeme čistou hru, sázíme podpásovky nebo jestli nemáme moc rozdílné „hádací styly“. Třeba se dozvíte, že i přesto, že potřebujete v momentě konfliktu ze sebe všechno dostat ven, partner třeba půl dne zarytě mlčí a nedostanete z něj kloudného slova. Teprve pak, až si všechno rozmyslí, je připravený k argumentaci. Je dobré znát o druhém, jak se chová v krizové situaci, a o sobě, jak to zvládáme.
Životní výzva. Ať už chceme, nebo ne, manželství je velká změna, která bude až do konce našeho života ovlivňovat jak každodenní, tak mimořádné události. A je dobré vědět, jak se s partnerem chováme, když se vybočí z každodenní rutiny. Rodinná krize u jednoho z partnerů, změna práce, stěhování do nového města... to všechno jsou události, které nám ukážou, jak podporující a klidný je náš partner (nebo my), jak se necháme rozhodit, jak se dokážeme podpořit.
Setkání s rodinou. A teď nemyslíme setkání s rodinou na seznamovací večeři. Zjistit, jak do partnerovy rodiny zapadneme a jak on do té naší, je pro budoucí život podstatné, zvlášť v případě, že už máme nebo plánujeme děti. A pokud se partner s rodinou nestýká? Měla by to být pro nás výstražná červená vlajka, ať už se snažíme sebevíc, rodinné modely si z hlavy nevytlučeme. A partnera, pro kterého je normální nebýt s rodinou v kontaktu, možná moc nechceme... proč? Protože nikdy nevíme, kdy mu přijde normální nebýt v kontaktu s námi. (I když samozřejmě co rodina, to unikát, nic nejde paušalizovat stoprocentně.)
Společné finance. Nemusíme si nutně zřizovat jeden účet, abychom si na něj posílali obě výplaty. Měli bychom ale umět společně o financích mluvit a zároveň je plánovat. Měli bychom alespoň orientačně znát výši svých příjmů, abychom věděli, co je v našich možnostech, co není, a na co a jak bychom mohli nebo měli šetřit. I když je to možná přízemní otázka, peníze umí ve vztahu zavařit více, než bychom čekali.
Mluvit o sexu. Ruku na srdce, je to podstatná část vztahu. Otázka ale je, pro koho jak moc podstatná. A jestli je všechno v pořádku, nebo by mohlo být lepší/jinak. Nestydět se s partnerem mluvit o otázce sexu ve vztahu a vším, co s ní souvisí, je věc, na které bychom měli pracovat (pokud to tak není). Ušetří nám to do budoucna mnoho mnoho trápení.
Bydlet spolu. Ideálně alespoň rok, aby se společný život prokázal ve všech možných aspektech – od dovolené po Vánoce. I když i v Česku najdeme spoustu lidí, kteří se rozhodnou k sobě nastěhovat až po svatbě, i tak bychom o společném bydlení měli alespoň mluvit. Domácí práce, harmonogram a rytmus domácnosti, očekávání jednoho od druhého. Že vám to teď přijde jako hlouposti? Zeptejte se sezdaných a spolu bydlících párů, jak může nesoulad v bydlení udělat dusno.
