Kostel, místo kde se lidé scházejí aby chválili Boha, a litovali svých hříchů. Nestandardní případ se stal v obci nedaleko polských hranic. Zdejšímu knězovi totiž ruply nervy. Již od začátku mše se mu nedařilo, lidé chodili pozdě, a někteří se bavili příliš nahlas. Na takové chování neměl náladu, byl zvyklý na kázeň a morálku. Sloužil již čtyřicátým rokem, potrpí si na nepsaná pravidla, které se však dodržovala z generace na generaci. Tento den pro něj nebyl vůbec šťastným, v následující chvíli se po kostele začal šířit nevábný zápach, někdo ze spoluúčastníku měl větry.
Několik lidí následovně opustili budovu kostela. Během svatého přijímání, kdy se má dodržovat největší klid jedno z mladších dětí začalo neúprosně brečet. Nakonec si s ním ani samotná matka nevěděla rady, načež kněz reagoval následovně. Když k němu přistoupila s dítětem blíže, udělil mu pohlavek a nejen to. Matku i dítě zasypal nevídanými nadávky a to přímo před „zrakem Ježíše Krista, který visel na kříži za jeho zády.“ To jak reagovala matka srazilo bradu nejen lidem zúčastněným, ale i samotnému knězovy. Koukněte sami.
Kněz
Kněz dnes znamená osobu, muže nebo ženu (kněžka), která je v daném náboženském společenství oprávněna a povolána konat náboženské obřady, zejména přinášet oběti, v některých křesťanských církvích sloužit svátostmi. Kněžský úřad nebo funkce se označuje jako kněžství.
Kněžství
Kněžství je v některých společenstvích celoživotní povolání, které vyžaduje nějakou přípravu, zvláštní pověření a svěcení a případně i odlišný způsob života. Kněžská funkce se vyskytovala už v dávných civilizacích, bývala vázána k určitému chrámu a byla často rodová, čímž se liší od charismatické funkce například proroka, věštce nebo šamana. České slovo kněz pochází z praslovanského jež se odvozuje od staroněmeckého kuning kníže (srov. současné der König, král). Podle V. Machka znamenal kněz i v češtině až do 15. století vladaře, knížete, ale už od 13. století se vyskytuje i v současném významu křesťanského kněze.
Souvislosti
O dávné souvislosti mezi funkcí vladaře a kněze svědčí i jiné doklady, například české slovo „kostel“ z latinského castellum, hrad. Páter je lidové označení římskokatolického kněze (z latinského pater, otec) takto se však správně označují jen řádoví kněží (zkratka P.), zatímco u diecézních kněží se používá označení reverendus dominus (zkratka R. D.)
Podle francouzského filologa G. Dumézila se dávné indoevropské společnosti dělily do tří vrstev, kněží, bojovníků a zemědělců. Podobné rozdělení zavádí ještě Platón v Ústavě, kde místo kněží vystupují filosofové. Podle J.-P. Vernanta vykonávali „králové“ (sg. basileus) nejstarších řeckých společností trojí funkci kněze, vojevůdce a soudce; v pozdějším vývoji jim zůstala jen funkce kněžská.
Egypt
V Egyptě vznikla už velmi brzy oddělená, jednotně organizovaná a dědičná kněžská vrstva, která byla nositelkou vzdělanosti a vykonávala i administrativní funkce, zejména soudní a správu majetku a daní. V některých obdobích vznikalo dokonce i jistě napětí mezi kněžstvem a panovníkem. Velmi výrazná a ostře oddělená kněžská vrstva bráhmanů vznikla v Indii. Udržovala rozsáhlé, později i písemné tradice, z bráhmanů bývali poradci panovníků a pro lid vykonávali za odměnu oběti. Nevytvořila však nikdy jednotnou hierarchii. Naproti tomu v Číně se až do moderní doby udrželo rodové náboženství, takže bohoslužby konali otcové rodů a oddělená kněžská vrstva tam nevznikla. Její kulturní a vzdělávací roli plnily jednak kláštery, jednak panovnická administrativa. V Řecku sice byly kněžské sbory kolem jednotlivých chrámů, nevytvořily však organizovanou vrstvu, jaká vznikla v Římě.
