neděle 21. ledna 2018

Povídky o psech





Fifinka
Fifinka
Jednou, když jsme se vracely spolu s kamarádkou z nákupu, nás z hovoru znenadání vyrušil bouřlivý štěkot psíka, v jehož žilách zřejmě kolovala krev pražských krysaříků, teriérů a snad taky něco z čivav . Volně běhal po chodníku kolem své paničky, drobné, starší dámy a výhružně dorážel na statného neznámého pána, který dvojici v odstupu následoval a viditelně k ní nepatřil. Paní v dobré víře psíka tedy fenečku, jemně okřikovala slovy: ,,Fifinko, Fifinko no tak buď hodná, to se nedělá, Fifinko pán je fuj.“ Její slova se však míjela účinkem, fenečka dál neustálými výpady provázené hurónským řevem napadala neznámého nohy a překážela mu v chůzi. Pán psíka chvíli ignoroval, ale byla na něm vidět vzrůstající nelibost. Netrvalo dlouho a pohár trpělivosti přetekl, zmíněný nečekaně využil chvilky, kdy majitelka psíka spustila na chvíli z očí a jediným dobře mířeným kopancem řvoucí Fifinku eskortoval do otevřeného okna přízemního bytu, který právě míjeli. Stačila jen mírně vykviknout a zmizela v neznámu. Pak naprosto klidně pokračoval v přerušené chůzi. Majitelka slyšíc zakviknutí své fenečky se otočila a naprosto zmatená zírala na prázdný chodník. Nešťastně až hystericky se začala rozhlížet a Fifinku volat. Po nějaké chvíli jí přišla štěkající odpověď někde z hlubin bytu v přízemí. Když jsme paní na chodníku míjeli, klečela v dosti nedůstojné pozici na chodníku u otevřeného okna a domlouvala psíkovi uvnitř. Jak to vše nakonec dopadlo, to bohužel již nevím, ale tajně si myslím, že po létající zkušenosti si Fifinka pro příště rozmyslí obtěžovat kolemjdoucí chodce. 




Píšťalka
Jsem hrdým majitelem neposlušného jezevčíka,  asi proto se rodina rozhodla mi k vánocům nadělit píšťalku na psa, která podle názoru rodiny  měla zajistit bezproblémové přivolání. Hned jak to počasí jen trochu dovolilo, vzal jsem našeho jezevčíka Ferdu na procházku, abych zmíněnou vymoženost vyzkoušel. Když mi Ferďásek zmizel z dohledu, dvakrát jsem na ni silně zapískal a čekal, že se objeví. Jaké však bylo moje zděšení, když na místo malého jezevčíka se z houští vynořil udýchaný dobrman táhnoucí na šňůře neméně udýchaného majitele. S vítězným výrazem hledajícího, který právě našel co hledal se dobrman řítil ke mně nedbajíc nadávek svého majitele. Způsobně si před mou ztuhlou postavu sedl a očekával další zajímavé dění. Majitel se mi omluvil s vysvětlením,že si psa pořídili již s prodělaným výcvikem, při němž byla použita stejná píšťalka. Když jsem se vzpamatoval z prožitého šoku začal jsem hledat našeho nezbedu. Zanedlouho se vynořil náš  Ferďásek z křoví u cesty a upřel na mne pohled, který bych přeložil asi něco jako „ kde se couráš?´´.   
 



Honza a pes




Jeden řezník měl velmi dobrého učedníka Honzu, kterému věřil natolik,že mu svěřil i peníze na koupi dobytka na porážku. Kup, co uznáš za vhodné jen se nenech ošidit řekl mu. Honza vzal peníze schoval je do čepice,hvízdl na psa a vydal se na trh. Řeznický mistr měl velikého pes,který tahal káru a jehož se všichni báli. Nejraději ze všech lidí měl však Honzu. Všude s ním chodil a poslouchal ho na slovo. Cestu na trh si zkrátili přes les. Znenadání začal pes uprostřed lesní cesty vrčet. Honza psa pohladil a podivil se, když nikoho neviděl. Vtom se z houští vynořil podivný chlap, který měl za pasem dvě pistole. Zhurta na Honzu uhodil „ Prodej mi toho psa! Dám ti za něho co budeš chtít. Není na prodej, je to můj kamarád, odpověděl Honza a držel psa při sobě. Když ho neprodáš vezmu si ho sám odvětil neznámý. Zavolal směrem k lesu Hola chlapi! Chyťte toho psa. Z houští se vynořili další dva hrozivě vyhlížející chlapi a v momentě vhodili na psa plachtu, porazili ho a svázali. Honza viděl,že nemůže pomoci a dal se na útěk. Běžel kam ho oči vedly, až v lese zabloudil. Celý den hledal cestu z lesa ven, nikoho nepotkal. K večeru však zahlédl malé světýlko. Vydal se za ním, až došel na palouk, kde stála chaloupka s jedním okénkem. Honza zaklepal na dveře. Dveře mu otevřel bělovlasý stařeček. Copak tady,hledáš synku? Dobrý večer stařečku! Zabloudil jsem a nemám kde přespat,prosím vás nechte mne tu přes noc. Rád bych tě tady nechal, ale nejde to. Není tady bezpečno. Po lese chodí dvanáct loupežníků a ti nedovolí aby tady někdo u mě zůstával. Raději jdi dál. Když však budeš v nesnázích zapískej na tuto píšťalku, přiběhnou tři psi a ti tě ochrání.Dědeček se pousmál a podal Honzovi malou píšťalku. Honza se usmál, vzal si píšťalku a stařečkovi poděkoval. Poprosil ho však,kdyby náhodou loupežníci přivedli velkého řeznického psa, dejte mu tuhle čepici a pustě ho po mé stopě. Snad mne v lese najde. Pokud se ve zdraví dožiji rána sám si pro něj přijdu. Stařeček mu slíbil, že se po psu podívá. Honza se tedy chtě nechtě vydal na další cestu. Tma byla čím dál větší a Honza se bál zastavit,aby se nestal obětí dravé zvěře. Jak se tak prodíral tmavým lesem dostal se až k vysokým skalám v jejichž údolí uviděl hořet oheň. Kolem něho sedělo v kruhu dvanáct loupežníků, kteří pekli na ohni maso. Jen pojď blíž, už na tebe čekáme zvolali loupežníci. Dobrý večer,páni loupežníci! Smilujte se nad chudákem, celý den jsem nic nejedl. Ty nejsi žádný chudák Honzo! Dobře víme,že máš u sebe spoustu peněz. Napřed nám je dej,a pak se s tebou rozdělíme o jídlo. Nemám ani groš, ukázal jim prázdné kapsy. Loupežníci se na něj vrhli a prohledali ho, jaké však bylo jejich podivení, když nic nenašli. Začali se hned vyptávat kdeže nechal peníze na nákup dobytka. Honza jim na to odpověděl: Mistr není žádný hlupák,aby svěřil peníze tovaryšovi. Loupežníci se tedy nad Honzou smilovali a dali mu kus masa. Potom ho odvedli do jeskyně a vrátili se zpátky k ohni k poradě, co s ním udělají. Honza měl strach a nemohl usnout, myslel na svého psa, jestli ho v tom temném lese přece jen najde. Najednou se venku strhl veliký křik. Honza opatrně vylezl z jeskyně,aby se podíval co se venku děje. Kolem ohně pobíhal jeho pes v tlamě svíral jeho čepici. Loupežníci se snažili psa chytit a zabít. Honza chtěl svému statečnému kamarádovi pomoci a tu si vzpomněl na stařečkovu píšťalku. Silně na ni zapískal. Chvíli se nic nedělo až si začal myslet,že píšťalka nefunguje. Než se však nadál vyběhli z jeskyně tři ohromní psi s hrozným štěkotem. S každým skokem byli větší a strašnější. Loupežníci na nic nečekali a rozprchli se do lesa. Obrovští psi jim běželi v patách. Honza zavolal na svého psa a ten s kňučením radostně přivítal svého ztraceného pána. Ty můj kamaráde nebýt tebe nevím jak by to dopadlo i peníze jsi přinesl. Teď nejlépe uděláme,když se vyspíme, ráno snad bude líp.
Lehli si spolu na hromadu sena a tvrdě oba usnuli. Ráno Honzu probudil drsný, ale teplý jazyk psa, který mu olizoval tvář. U ohniště našli zbytek včerejší pečeně loupežníků, spravedlivě se o ni rozdělili,aby ukonejšili hladové břicho. Ještě než se vydali na cestu domů vzal Honza zapálenou větev a zvědavě se nakouknul do jeskyně. Jaké bylo jeho překvapení, když na samém konci chodby našel  poklad loupežníků. Plné truhly zlaťáků, soudky vína, štůčky plátna a jiné drahé věci. Dlouho nepřemýšlel, sundal si halenu a nabral peněz co se mu do ní vešlo. A teď kamaráde honem domů, řekl psovi a vydal se na cestu. Zakrátko vyšli z lesa, ve vesnici nakoupili pro mistra dobytek a hnali ho domů. Mistr měl velkou radost jak je uviděl přicházet. Posmutněl však když zjistil, že si Honza chce otevřít svoje vlastní jatka. Pane mistr, promluvil Honza mám k vám ještě jednu prosbu. Chtěl bych od vás koupit tohoto psa. Takového kamaráda jsem nikdy neměl a mít nebudu. Bylo by mně po něm smutno. Bohužel ti psa neprodám,ale vezmi si ho zadarmo. Už dávno vím,že jste si na sebe zvykli a bylo by vám těžko od sebe. Tak tedy Honza se psem zůstali a ve všem si pomáhali,každý jak to šlo. Když pes pošel stářím nechal ho Honza namalovat na památku, již nikdy tak věrného přítele nenašel. 


Hůlka

Hůlka
Jak začít tohle vyprávění, nejlépe tradičně. Žil byl jeden pes říkejme mu třeba Alan, tak trochu kokršpaněl trochu foxteriér, no zkrátka poctivý psí oříšek. Jeho celým světem byl špinavý dvorek se starou dřevěnou boudou, kus řetězu a oprýskaný rendlík na vodu. Ale ještě někdo patřil do jeho světa, jeho pán. Pán, který byl celkem hodný, dával mu žrádlo a někdy ho i pohladil, ale byly dny, kdy se choval jinak než obvykle i jeho pach byl jiný. Chůze byla potácivá, řeč hlučná s bujarými záchvaty smíchu, to alkohol pána změnil ve tvora, kterého se psík obával. Měl k tomu mnoho důvodů, mohl by vyprávět jak nechápajíc dostal nesčetně ran, holí, proč však nevěděl. Ale psí rozum je poněkud jiný než ten lidský, vydedukoval psík, že ne páníček,ale hůl je zdrojem všeho zla, ta se stala jeho totemem zloby a nenávisti. Jednoho dne však došlo k zúčtování mezi Alanem a nenáviděnou holí. Obojek jímž byl Alan poután k řetězu časem přece jen sešlý a ošoupaný znenadání praskl a pes zmatený nad nenadále nabitou svobodou rozradostněně vyběhl na ulici svého města. To bylo najednou zajímavých věcí a těch vůní co neznal, všechno lákalo k prozkoumání a tak Alan spokojeně běhal ulicemi šeřícího se městečka, tu něco očichal, tadyhle nechal zase svoji značku, támhle si přes plot popovídal se psí slečnou, až do chvíle kdy uviděl v parku se procházející dvojici stařičkých manželů, opírajících se jeden o druhého a taky o své hůlky. Ty hůlky byli to co Alana zarazilo. Plížil se pomalu podél keřů,které lemovali úzkou cestu a jako vlk číhající na svoji kořist nespustil oči z ťukajících holí. Když už byl dostatečně blízko obou staříků, nevydržel a všechna ta zloba a nenávist ukrytá po všechna ta léta v jeho malém srdíčku najednou přetekla a dodala mu dostatek síly a odvahy. S šíleným řevem vběhl mezi  oba vyděšené důchodce popadl postupně jednu a poté i druhou hůlku a rozkousal je na kusy s ukořistěnou   rukojetí jedné z nich zmizel stejně rychle jako se objevil. Vyděšená dvojice se postupně probírala ze zažitého šoku hlasitě lamentujíc posbírali staří manželé zbytky svých holí a ztěžka odcházeli k domovu. A co Alan? Ten za rohem zalezlý v hustém křoví vítězně cupoval nenáviděnou hůlku.








Zuby

S blížící se zimou nastává na vesnicích období domácích zabíjaček. A právě při jedné z nich se stala následující drobná příhoda, kterou mi vyprávěla moje teta. Pašík ( statné prasátko) naší tety dorostl již do rozměrů statného hrocha a začínal mu být i chlívek malý a taky trochu proto,že strejda se již nemohl dočkat zabijačkových dobrot, byl stanoven den kdy měl být přetvořen ve spoustu lahůdek. Sjelo se několik příbuzných z daleka široka, pomáhat a hlavně ochutnávat, vše probíhalo tak jak to obyčejně na domácích zabíjačkách bývá. Strejda, pán již pokročilejšího věku, měl právě několik dní nové třetí zuby na vyndávání a protože mu moc neseděly, nosil je jen po chvilkách a většinou jen při jídle. Po obědě zuby opláchnul,zabalil  do čistého kapesníku a vstrčil do kapsy u kalhot. Jaké však bylo jeho podivení, když je tam před večeří nenašel. Začalo horentní hledání, napřed jen strejdy s tetou, až nakonec hledala celá rodina. Vše však bylo marné, zuby nikde nebyly. Strejda se tedy jen horko těžko navečeřel a s nadějí, že ráno se zuby určitě někde najdou šel spát. Bohužel však hledání bylo opět marné. Když už dvorek a prádelnu,kde probíhala zabíjačka prošli snad po dvacáté a pořád nic, se teta spíše náhodou, sehnula podívat do psí boudy na jejich psa Reka, který po včerejším hodování ještě nevystrčil nos. Nejdříve se zarazila, sehnula se a nakonec se rozesmála. V boudě vedle spokojeně spícího psa, ležely i strejdovy ztracené zuby. Zřejmě během zabíjačky strejdovi vypadly z kapsy a Rek šmejdící celý den po zbytcích masa je sebral a jako cennou kořist je odnesl do boudy. Naštěstí byl Rek  ten den už tak přežraný a unavený, že neutrpěly vůbec žádnou škodu.   




Musherem v kurníku

Tahle příhoda mushera Jirky se stala při jednom z jeho častých tréninků. Jirka vlastní čtyři statné malamuty, vůdčího psa Kima a tři fenky Ajšu,Hennu a Hanny, které poctivě několikrát týdně trénuje pro jízdu v zápřeži, v zimě se saněmi a mimo sezónu s tříkolkou. Má již zaběhnuto několik tras podle délky a náročnosti. Jednou zjara však musel trasu změnit, kvůli silně zablácenému terénu. Místo cesty do polí tedy zvolil náhradní trasu, která vedla podél zahrad a dvorů. Asi v polovině cesty zahlédl něco bílého pohybujícího se uprostřed cesty. V domnění, že jde o kočku prozíravě zavelel Kimovi k odbočení do pole, aby ji v odstupu objel. Kim však pohybující se bod zahlédl v okamžiku také a povel ignoroval. Jirka rychle velel zastavit. To se však Kimovi také nelíbilo a umíněně cválal s fenkami v závěsu nezadržitelně vpřed. Bílý bod se rychle přibližoval a již nebyl sám změnil se na pět vykračujících si bílých slepic. Jirka již řval povely z plných plic, ale splašené spřežení ho vůbec nevnímalo. Vřítilo se mezi slepice rychlostí uragánu, ty se s kdákáním rozletěli do stran a rychle se snažili zachránit útěkem zpět do zahrady do bezpečí svého kurníku. Tam právě majitel zmíněných slepic pilně vyvážel hnůj. Jen tak tak stačil uskočit před řítícími se psy a v úžasu pozoroval vřavu,která v kurníku nastala, jeho výstavní naděje pomalu jedna po druhé mizeli v psích tlamách. Když se vzpamatoval z prvního šoku začal neuvěřitelně barvitě nadávat a mydlit psy vším co bylo právě po ruce, ani nevnímal, že na konci všech těch zamotaných popruhů je neméně naštvaný Jirka. Ten také nelenil a snažil se psy vší silou z kurníku co nejdříve vytáhnout zpět na cestu. Popadl Kima a táhnul celé zamotané, vzmítající se, řvoucí a teď již i silně páchnoucí spřežení ven. Po asi půlhodinovém boji se mu to nakonec přece jen podařilo. Nezbylo nic jiného než uklidnit chovatele , omluvit se mu a přislíbit zaplacení několika méně inteligentních slepic, které nájezd nepřežili i škodu na ostatních, které vypadali,že se právě chystají na pekáč jak byli krásně oškubané. Jirka sám však vypadal velmi bídně, plné vlasy peří a pavučin, kalhoty natržené, ruce plné modřin a ten smrad no škoda mluvit, tenhle trénink se mu opravdu vyplatil, cena slepic se vyhoupla dosti vysoko, protože šlo o výstavní čistokrevné slepičky, kalhoty může zahodit, potrhané popruhy bude potřeba opravit, žena ho nechtěla pustit domů jak strašně smrděl a ruka ho bolela ještě 1 dní. Od té doby již nikdy touto cestou nejel, no co kdyby.





Mates na obecním úřadě
Příhodu,kterou Vám budu vyprávět mi sdělila moje kamarádka Jana při jednom posezení na psích závodech. Její rodiče mají pejska tedy spíše psí tele, novofundlanďáka jménem Mates, je to hodný, milující, rozvážný a věčně uslintaný černý kliďas. Naučil se spoustu cviků co má umět každý slušně vychovaný pes a mimo jiné umí i výborně otvírat dveře. Janiny rodiče to zprvu velmi uvítali, zdálo se jim to velmi praktické, třeba když šla Janina maminka ze zahrady s košem vypraného prádla a Mates před ní ochotně otvíral dveře. Horší už bylo, když se rozhodl, že si v noci vyrazí na procházku sám a nebo si umínil navštívit sousedovic fenku. Domluvy nepomáhali a tak jediným řešením bylo dveře na noc zamykat. Přes den problémy s Matesem nebyli jelikož rodiče v důchodu a tráví většinu času doma. Až jednou byla Janina maminka požádána o výpomoc na obecním úřadě za paní, která náhle onemocněla. Nové zaměstnání se ale zřejmě moc nelíbilo právě Matesovi, jelikož hned první den začal paní domu rychle postrádat. Když ji doma nikde nenašel rozhodl se ji najít venku. Lehce otevřel vstupní dveře i zahradní branku. Přešel několik ulic,náměstí a dvě světelné křižovatky až dorazil na místní obecní úřad. Bez problémů otevřel dveře, vyběhl po schodech do patra a neomylně zamířil až do kanceláře, kde seděla za stolem u počítače jeho milovaná panička. Způsobně si sedl vedle ní a spokojeně slintal. Když pominulo první zděšení zkamenělých spolupracovnic, smějíc se s Matesem skamarádili a dovolili mu pro dnešek zůstat v kanceláři až do konce pracovní doby. Bavili se přitom nevěřícnými pohledy spoluobčanů při vyřizování úředních záležitostí, na něž dohlížel moudrým zrakem obrovský černý pes. Od té doby se dveře zamykají i přes den a Mates je velmi populární v celé obci.
O Helfštýnském psu

 

Ještě za svého života zakopal prý pán z Linavy všechny své bohaté poklady někde na Hradě Helfštýně – jenže zapomněl kde. Dávno již po smrti tohoto pána šel kolem, vraceje se z města jeden soused. Cesta ho zavedla přes Helfštýn. Když,tam docházel byla již velká tma a on zabloudil. Najednou se ocitl u střílny, za níž leží bezedná studna. Zmateně se rozhlížel, jak se sem dostal. Vtom se proti němu vynořil ze tmy černý pes, velikosti statného telete. Na krku mu visel zlatý řetěz a na hlavě měl rytířskou přilbici. Soused zůstal stát, jako opařený. Co to je, co to jenom je? Pes se ani nepohnul, ani neštěkal, nedorážel na něj jen pořád upřeně souseda sledoval. Jeho oči zářili ohněm a na přilbici se odráželo světlo měsíce. Strýc na nic nečekal a couval pozpátku dolů z kopce. Oči vytřeštěné strachem a jen čekal co se stane. Kupodivu se však nedělo nic. Strýc se vzpamatoval a rychle utíkal po cestě dolů. Několikrát se stačil ohlédnout zpátky a viděl, že pes stojí stále na stejném místě, smutně se dívá ohnivýma očima a jen sem tam pohne ocasem. V té chvíli sousedovi došlo koho to právě viděl. Povídá se,že pes je vlastně převtěleným pánem z Linavy a hledá svůj ztracený poklad. Najednou mu ho přišlo líto a v té vteřině pes radostně štěknul, obrátil se nahoru ke zdi a zmizel tentam.  Zůstala po něm jen ohnivá čára a chvilková záře nad střílnou. Strýc již na nic dalšího nečekal a uháněl domů. Doma vše vyprávěl ostatním. Traduje se, že až se najde nebojácný člověk, který se psa nepoleká a půjde za ním k bezedné studni. Ten pozná, kde ten poklad leží.                                                        Zpracováno podle O.Sirovátky a M. Šrámkové          



Smrdět jak psí kšíry
Jela jsem s vnoučaty na hory. Ubytovali jsme se v horské boudě a šli se projít ven. Procházeli jsme se po lesní cestě, děti běželi přede mnou. Najednou jsem za sebou zaslechla divné zvuky. Otočila jsem se a strnula. Řítilo se na mně psí spřežení! Stačila jsem jen zakřičet na děti, aby uskočily, ale sama jsem zůstala stát uprostřed cesty. Než jsem se nadála, štěkající psi mě zapletli mezi sebe. Nezbylo mi nic jiného než se chytit jejich postrojů a v podřepu se s nimi řítit dál. Na takovéto netradiční spřežení musel být vskutku veselý pohled. Musher zastavil a pomohl mi vyplést se z postrojů. Vnoučata žasla co všechno nedokáže jejich babička a já od té doby vím co znamená,když se řekne smrdět jako psí kšíry.

Trapas

Máme chalupu v nevelké vsi a spolu s námi v ní žijí i naši dva psi. Protože letos napadla spousta sněhu, nemohli se naši psi proběhnout po zahradě a tak je manžel pouštěl na ulici, která je neprůjezdná, takže nehrozilo, že by je srazilo auto. Muž má ve zvyku psi oslovovat místo jménem jen hochu nebo kamaráde. Jednou je zase pustil, jako obvykle a já mezi tím venku odhazovala sníh. ,,Tak kdepak jsi byl kamaráde, uslyšela jsem za chvíli. No kde, zase se šel vys…sousedům před branku. Vždycky to tak dělá a já to pak musím uklízet, poznamenala jsem aniž jsem zvedla hlavu od práce. Za mnou nastalo hrobové ticho, ohlédla jsem se a strnula. Manžel to tentokrát neříkal psovi, ale svému kamarádovi,sousedovi,který šel právě okolo.





Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za tvůj komentář.